Poslední článek jsem tuším napsal loni (2020/21) ve chvíli, kdy se zdálo, že se do Ligy mistrů nedostaneme.
Hodně jsem se totiž naštval po zápase s Newcastle, kdy jsme nedokázali výrazně slabšího soupeře dorazit, a hubené vedení 1:0 nakonec v nastavení nestačilo, když jeden gól po 90. minutě ještě nebyl soupeři uznán, ale byli jsme tak laxní, že jsme v posledních vteřinách inkasovali regulérně.
Naštěstí se od té doby mnohé změnilo k lepšímu, v minulé sezóně jsme ve zbývajících utkáních po Newcastle už nezaváhali, a nakonec jsme si vybojovali účast v Champions League, dokonce ze třetího místa.
Pak byli sice mnozí zklamáni z letního přestupového období, ale do nové sezóny, konečně zase s diváky V hledišti, vstoupil Liverpool velmi dobře.
O sobě ale nemůžu úplně říct, že se mi úvod nového ligového ročníku vydařil, protože hlavně z důvodů cestování jsem z prvních čtyř ligových utkání viděl pouze druhý poločas s Chelsea. Bylo to vedle dlouhodobého zranění mladíka Elliotta zatím určitě největší zklamání začínající sezóny, protože oslabeného soupeře jsme měli porazit.
Konečně fotbal
Ale pojďme k zápasům uplynulého týdne, které jsem konečně viděl celé. Nejdříve jsme rozehráli nový ročník Champions League pikantním soubojem s AC Milan, tedy s týmem, s nímž jsme se utkali zatím jen dvakrát ve finále této soutěže, a zejména úžasnou májovou noc v Istanbulu v roce 2005 jistě nemusím nikomu připomínat.
Od té doby si oba týmy prošly těžkými časy, ale zatímco AC Milan se teprve po dlouhé době snaží dostat zpět do evropské špičky, tak Liverpool se na místa, kam patří, vrátil pod vedením Jürgena Kloppa už před několika lety.
I proto byl v tomto měření sil na Anfieldu favoritem, ale že utkání začne až tak drtivou převahou The Reds asi mnohé z nás přesto překvapilo.
Rozhodně jsme však zejména z úvodních minut, ale vlastně z celé první čtyřicetiminutovky měli vytěžit mnohem víc, než jen vedení 1:0, zvlášť když Salah nezvykle selhal při zahrávání penalty.
Nikomu z našich hráčů toho za první poločas nešlo moc vytknout, až na jednu, zato ovšem velmi podstatnou věc, kterou bylo zakončení. No a jak už jsem to viděl v minulosti mnohokrát, tak pokud se jasná dominance na hřišti nevyjádří dostatečně gólově, tak může přijít trest, a ten byl v našem případě dokonce dvojnásobný.
Naši hráči dost možná podvědomě nabyli pocitu, že soupeř je neškodný a že se nemůže nic stát, ale tomuto dojmu se ve fotbale nikdy nesmí podlehnout, a už vůbec ne v Lize mistrů.
Bohorovnost a laxnost v posledních minutách prvního poločasu nás přišla velmi draho, znamenala, že z 1:0 bylo najednou 1:2, a asi nejen já jsem při odchodu hráčů do kabin jen nevěřícně zíral na ukazatel skóre.
Nepříjemné bylo pochopitelně i to, že se zprvu úplně rozklepaný, a poté dlouho nijak nebezpečný soupeř dostal na koně a získal sebevědomí. Ale přesto jsem věřil, že máme sílu na to, abychom zápas přece jen dovedli k vítěznému konci.
Obrat
Úvod druhé půle začal krátkým šokem, když po minele tuším J. Hendersona, skončil míč v naší síti potřetí, naštěstí však byl správně odpískán ofsajd. A hned na to jsme se radovali z vyrovnání, když Salah napravil své penaltové selhání.
Ani tady se to neobešlo bez chvilkového napětí, protože ani střelec gólu si nebyl jistý, zda není v ofsajdu, ale brzy jsme si oddychli. Gól byl regulérní, navíc padl po parádní akci, do níž se zapojil i Origi, který trochu nečekaně nastoupil v základní sestavě, a svým výkonem příjemně překvapil.
A co bylo následně důležité, obraz hry už poté opět připomínal to, co jsme viděli po většinu prvního poločasu. Liverpool si vytvořil výraznou územní převahu, a z ní několik slibných šancí, dlouho se ale zase nedařilo v koncovce.
Až přišla 69. minuta, kdy se po rohu parádně trefil z voleje J. Henderson, a Liverpool šel opět do vedení, a to zcela zaslouženě.
Měli jsme pak ještě několik dobrých možností přidat pojistku v podobě čtvrtého gólu, ale koncovka či finální řešení situací nebylo ani nadále silnou stránkou hráčů v červených dresech, a tak jsme se o vítězství strachovali až do posledních vteřin.
Hosté měli v závěru náznaky šancí, při kterých jsem nebyl úplně v klidu, také proto, že při neúčasti van Dijka naše obrana nepůsobila vždy jistě. Tím ale nechci říct, že Matip s Gomezem zahráli špatně.
Naopak, chválím prakticky všechny hráče, kteří do utkání nastoupili. Jestli bych ale měl vybrat někoho, kdo se mi líbil nejvíc, tak to byl Fabinho, byl úplně neuvěřitelný v tom, jak dokázal hráčům soupeře odebírat míče.
Takže když náš vstup do nového ročníku Ligy mistrů shrnu, tak je možná škoda, že jsme dopustili zbytečné drama, protože toto střetnutí mohlo být klidně rozhodnuto už po první čtvrthodině.
Ale výhra se počítá, je to důležitý odrazový můstek pro úspěch v naší skupině, která tentokrát není vůbec jednoduchá. No a poučení z tohoto zápasu je také větší, než kdybychom jej vyhráli jednoznačně.
Zápas, ktorý mal všetko, rozhodol kapitán Henderson. LFC porazil AC Milan 3:2
Překvapivá obrana
Ani jsme si nestačili vydechnout, a už nás čekalo na Anfieldu ligové utkání proti Crystal Palace. Dalo se očekávat, že nastoupí van Dijk, celkově ale bylo složení obrany překvapivé, a v úvodu byla nesehranost v našich zadních řadách opravdu znát, čehož soupeř málem využil k rychlému vedení.
Vůbec toto střetnutí začalo úplně jinak, než proti AC Milan, byli to totiž hosté, kteří nás v prvních minutách zatlačili před Alissonovu branku, dobře presovali, a s trochu štěstí mohli i skórovat. Naštěstí tato pasáž netrvala dlouho, v obraně si to po chvíli“sedlo“, hráči v červeném se postupně dostávali do hry, a po čtvrthodině hry mohli jít do vedení, když Hendersonův volej zblízka skvěle zneškodnil gólman soupeře.
To už jsme ovšem začali sledovat očekávaný obraz hry, jejíž těžiště se přeneslo na polovinu hostů. Museli jsme si však dávat neustále pozor na ojedinělé útoky soupeře, které byly velmi přímočaré, a mohly přinést ohrožení naší branky.
S přibývajícími minutami naše převaha narůstala, Crystal Palace ale v závěru první půle dokazoval, že před svou brankou umí i solidně zaparkovat autobus. Místy byl náš tlak totiž doslova drtivý, většinu střel však dokázali hosté zablokovat.
Gól však mohl a měl padnout po skvělé hlavičce Thiaga, kterou brankář soupeře vyrazil před dobíhajícího Jotu, jenž ale z bezprostřední blízkosti netrefil poloodkrytou branku!
Naštěstí těsně před přestávkou přišla podobná situace, kdy pro změnu hlavičku Salaha po rohu Tsimikase vyrazil gólman hostí k Manému, a ten už nezaváhal. Jeho stý gól v našem dresu potěšil všechny fanoušky, a navíc byl velmi důležitý, protože do šaten jsme nakonec přece jen šli s jednogólovým náskokem.
V druhém poločase jsme se od začátku snažili přidat pojistku, ale Crystal Palace se rozhodně nevzdával, hrál poměrně aktivně, a místy nás i přehrával. Bylo to i tím, že tentokrát Fabinho podle mě nezahrál tak dobře jako tři dny předtím v Lize mistrů, a hráči soupeře přes něj občas dokázali projít.
Největší obavy jsem měl někdy mezi 65. a 70. minutou, kdy se hosté dostali do určitého tlaku, a několikrát nás musel podržet Alisson. Očekával jsem dramatickou koncovku, naštěstí ale přišla 78. minuta, kdy jsme se prosadili opět po rohu, Salah nedal zblízka výbornému brankáři soupeře šanci.
Hosté si sice bezprostředně poté ještě vytvořili velkou šanci na snížení náskoku, znovu musel předvést skvělý zákrok Alisson, ale poté už jsme dohrávali utkání vcelku v pohodě. A když se chvíli před koncem řádné hrací doby nádherně trefil střídající Keita, nebylo už vůbec co řešit. N
áš výkon se mi nelíbil tolik, jako proti AC Milan, bylo to ale dáno i kvalitní hrou hostů, pro něž je třígólová prohra dost krutá. Povinné tři body jsme si však připsali a to se počítá, zvláště při ztrátě Cityziens v souběžně hraném utkání. Za zmínku také stojí, že všechny tři naše góly padly po rohových kopech, což ani pod Kloppem ani před ním nebývala naše úplně nejsilnější zbraň.
LFC porazil Palace, Mané definitívne do histórie Premier League
Jsme schopni bojovat o trofeje
Z toho mála, co jsem zatím letos viděl, a z toho, co jsem vyčetl, tak si myslím, že jsme schopni bojovat o trofeje, přestože jsme až na Konatého kádr neposílili, a z důležitých hráčů nám naopak odešel Wijnaldum, zatímco naši největší konkurenti naopak nakupovali ve velkém.
Když se ale nebude opakovat situace se zraněními z loňské sezóny, tak si troufám říct, že můžeme mít ty nejvyšší ambice, i když na druhé straně hned dodávám, že v Premier league i v Champions Legue jsou pro mě hlavními favority jiné týmy.
Někdo možná namítne, že jsme zatím s výjimkou Chelsea hráli jen se slabšími soupeři, pohybujícími se na chvostu tabulky. Ale kdo chce, tak dobře ví, že právě takové zápasy nám často dělají problémy, protože tyto týmy většinou zaparkují před svou brankou autobus, a navíc se často prezentují přehnanou tvrdostí.
Stačí si jen vzpomenout, o kolik bodů nás jen za Kloppovy éry obralo třeba Burnley, osobně jsem velmi rád, zápas s nimi už máme vítězně za sebou! Patří totiž určitě mezi týmy, na které se těším coby na soupeře Liverpoolu nejméně.
Že máme co zlepšovat je jasné, zatím zejména vidím jako dlouhodobý problém finální fázi. Náš tým mi však připadá dostatečně kvalitní, sebevědomý, a také hladový po úspěších, a proto mu věřím.
