Když nepočítám Ligový pohár v Prestonu, kde jsme nastoupili s druhou garniturou, tak jsme v posledních třech zápasech Liverpoolu viděli vždy po pěti gólech, tedy dohromady patnáct, a z toho jen dva v naší síti.
To znamenalo tři cenná vítězství, navíc všechna dosažená na půdě ne zrovna lehkých soupeřů, přičemž zvláště ta poslední výhra chutná velmi sladce.
Po této stránce tedy maximální spokojenost, ale úplně dokonalé to všechno přece jen nebylo.
Nejdříve výhra ve Watfordu
Po reprezentační pauze jsme se nejdříve představili v rámci Premier League ve Watfordu. Možná někteří namítnou, že zařadit tento tým mezi těžší soupeře je nadnesené, ale vzpomeňme si, jak dopadla naše poslední návštěva na stadiónu Vicarage Road.
První porážkou (0:3 v 19/20, pozn.) v onom ligovém ročníku, v němž jsme vyhráli po třiceti letech titul, a navíc hned třígólovou!
Pak sice Watford sestoupil, ale dokázal se do nejvyšší anglické soutěže hned vrátit, takže je v ní letos nováčkem, a to bývají automaticky ošidná střetnutí.
A taky neškodí připomenout, že na jejich lavičku čerstvě nastoupil ostřílený manažer Ranieri, který následně, o týden později, dokázal se svým novým týmem vyhrát na Evertonu 5:2.
Navíc, Liverpool nastoupil na Vicarage Road dost oslaben, protože kromě zraněných hráčů nemohlo k utkání nastoupit duo klíčových Brazilců z důvodu plnění reprezentačních povinností v složité covidové době.
No, a že zápasy hrané bezprostředně pauze nám většinou příliš nesvědčí snad ani netřeba připomínat, to už je ohraná písnička.
Hned od začátku jsme ale mohli všechny obavy hodit za hlavu, protože jsme do střetnutí vstoupili maximálně zodpovědně, a od první minuty jsme domácím jasně ukazovali, kdo je na hřišti pánem.
V první fázi utkání jsme byli svědky absolutní dominance Liverpoolu, naše převaha byla tak drtivá, že Watford snad ani nepřekročil s míčem půlící čáru. Z tohoto skvělého úvodu jsme však vytěžili jen jediný gól, který vstřelil po pěkné akci Mané.
Někdy po 20. minutě nastala asi z našeho pohledu nejsložitější pasáž zápasu, když jsme možná trochu vypustili a začali hrát laxněji, ale mohlo to být i tím, že domácí zvýšili důraz, a přece jen se víc tlačili před naši branku.
Dokonce se Watford v této pasáži dostal do obrovské šance, kterou s vypětím všech sil zlikvidoval Alexander-Arnold společně s Alissonem, ale vzrušení bylo asi zbytečné, protože kdyby padl z této situace gól, tak by se pravděpodobně pískal ofsajd.
V každém případě snahu domácích utnula 37. minuta, kdy jsme po další skvělé akci rozebrali jejich obranu, a Firmino dorážel zblízka do prázdné branky. Pak ještě do přestávky nastřelil Keita břevno, ale nemuselo nás to mrzet, protože hned v prvních minutách druhého poločasu jsme vstřelili dva slepené góly, jimiž jsme utkání definitivně rozhodli.
A co víc, Salahův přesný zásah na 4:0 byl opravdovou třešničkou na dortu, šlo v podstatě o kopii jeho nádherné individuální akce proti Cityzens. Obě tyto jeho branky budou určitě patřit k ozdobám celého letošního ročníku PL.
Z praktického hlediska bylo však nejdůležitější, že jsme vedli už o čtyři góly a nebylo tedy co řešit, takže se postupně v druhé půli dostali na hřiště i někteří hráči, které v akci až tak často nevídáme, což bylo určitě také pozitivní.
Že tam poté byla ze strany Liverpoolu zase trochu laxnost, a že se tedy soupeř několikrát dostal k ohrožení naší branky, bylo tak trochu logické, ale už nám to nemuselo tolik vadit, zvláště když po žádné z těchto akcí míč v naší síti neskončil.
Skóre se nakonec sice přece jen ještě změnilo, ale bylo to opět v náš prospěch, protože v samotném závěru se blýskl krásnou individuální akcí střídající Williams, který velmi pomohl Firminovi zkompletovat hattrick.
Zrodilo se tedy vítězství našeho týmu 5:0, které je na našich stránkách často tipováno, ale přece jen nelze očekávat, že k němu při úrovni Premier League bude docházet každý víkend. Aspoň jsem si to tedy bezprostředně po střetnutí s Watfordem myslel. 🙂
Firminov hetrik, Mané s rekordom i Salahova paráda. LFC školil vo Watforde, 5:0 sa počíta
Champions League a defenzivní soupeř
V týdnu jsme pak v rámci Ligy mistrů zavítali na stadión Atlética Madrid, a upřímně řečeno, dost jsem se tohoto měření sil obával.
Španělské kluby často praktikují záludný fotbal se spoustou simulování, a právě náš nejbližší soupeř v Champions League v tomto směru pod vedením trenéra Simeoneho vyniká.
Liverpool s tím má ostatně poměrně čerstvé, nepříjemné zkušenosti. V takových utkáních pak vždy hodně záleží na rozhodčích, a v tomto případě mohu s radostí konstatovat, že Němec Siebert, který toto střetnutí řídil, byl i s pomocí VAR vynikající!
Bylo tam několik momentů těžkých na rozhodování, ale podle mého názoru byl vynesen vždy správný verdikt, a to nejen v klíčových situacích. Myslím si, že bylo v pořádku, že platil gól domácích na 1:2, ale stejně tak bylo v pořádku vyloučení Griezmanna, pokutový kop v náš prospěch, i odvolaná penalta, která se měla kopat proti nám, přestože Simeone, za podpory jím zfanatizovaného publika, tlačil sudí k opačným rozhodnutím.
I díky objektivnímu arbitrovi jsme tedy nakonec zvítězili, ale na druhé straně je třeba přiznat, že se tak stalo po výkonu, z něhož úplně nadšeni být nemůžeme.
Všechno se to začalo parádně, na domácí jsme vlítli ve velkém stylu, a po necelé čtvrthodině hry jsme vedli už 2:0!
Postupně však přicházely chyby v našem bránění, kterých Atlético stále více využívalo, takže do přestávky bylo vyrovnáno. A kdoví, jak by zápas probíhal dál, kdyby střelec obou gólů domácích, Griezmann, neudělal klukovinu, po níž svůj tým oslabil.
Zdálo se mi, že nás soupeř rozhodil tím, jak se dostal do hry, a tato rozladění trvalo v podstatě až do závěrečného hvizdu. Moc šancí jsme si totiž ani v početní převaze nevytvořili, a můžeme hodně děkovat i dalšímu zkratu hráče Atlética, který vyrobil penaltu.
Klidně jsme navíc mohli také inkasovat, ještě v nastaveném čase bylo málem srovnáno, ale štěstí tentokrát stálo při nás. Výhra 3:2 už by nás v podstatě měla posunout do vyřazovacích bojů CHL, i když jisté to samozřejmě ještě úplně není, nehledě na to, že by bylo dobré skupinu vyhrát.
Derby, který vešlo do dějin
No a pak přišla neděle 24. 10. 2021, a zápas na Old Traffordu proti odvěkému rivalovi Manchesteru United, který vejde do dějin.
Těsně před utkáním nám vypadl ze sestavy Fabinho, a překvapivé bylo i složení stoperské dvojice. Důvody k obavám tedy byly, z mého pohledu zejména proto, že naše defenzíva nebyla v předchozích utkáních moc jistá, a síla soupeře v ofenzívě přece jen budila respekt.
Věřil jsem ale, že máme na lavičce mnohem kvalitnějšího manažera, no a taky jsem měl pocit z toho mála, co jsem viděl z posledních zápasů United, že po příchodu hvězdného C. Ronalda mají snahu hrát všechno přes něj, a že třeba takový Bruno Fernandes je díky tomu poloviční.
Byly tu tedy prvky, které mi dodávaly optimismus, ale že uvidím z naší strany takové galapředstavení, to jsem fakt nečekal.
Pravda, viděl jsem v naší hře i v rámci tohoto derby chyby, ale důležité bylo, že jsme šli po pěkných akcích, podobně jako pět dní předtím v Madridu, rychle, do dvougólového vedení.
A United to, na rozdíl od Atlética, srazilo do kolen. Darovali jsme domácím totiž poté pár šancí několika zbytečnými ztrátami míčů ve středu pole či nepřesnými přihrávkami dozadu, ale oni těchto našich zaváhání vůbec nedokázali využít.
A tak přišel v závěru poločasu naopak náš třetí gól po akci, v níž nám sice trochu přálo štěstí, kterému jsme ale šli v celém utkání hodně naproti. Salah se v tento moment zapsal do střelecké listiny v desátém soutěžním střetnutí za sebou, což ale z jeho strany ještě v tomto zápase nebylo ani zdaleka všechno.
Hlavně však, u hráčů Manchesteru Utd se od této chvíle začala projevovat i frustrace, a to i u největších hvězd, přičemž zejména Ronaldo může být rád, že nešel předčasně pod sprchy.
LFC zdevastoval na Old Trafforde Man Utd 5:0, Salahov hetrik
Byla to ale také na druhé straně voda na náš mlýn, takže jsme ještě v posledních sekundách nastavení prvního dějství odpověděli na nesportovní chování domácích tím nejlepším možným způsobem, krásnou akcí, po níž se opět trefil Salah.
Vedení 4:0 v poločase v divadle snů, jak se stadiónu našeho úhlavního rivala přezdívá, bylo z skutečně říše snů. A když pak krátce po přestávce Salah zkompletoval svůj hattrick a zvýšil na 5:0, tak nám bylo ještě lépe.
United pak VAR nedopřál ani snížení, když nebyl uznán gól Ronalda, a čestný gól nedali ani z velké šance v závěru zápasu, po níž míč skončil na brankové konstrukci svatyně Liverpoolu. Korunu všemu ale nasadil Pogba, který po brutálním faulu na Keïtu zcela po právu opustil po hodině hry hřiště.
My jsme si také ještě nějaké šance vytvořili, spíš jsme už ale jen kontrolovali hru, a dávali si pozor, aby se už nikdo další nezranil, protože po zmíněném zákroku Pogby musel být Keïta odnesen na nosítkách, a již v 1. půli se zranil i Milner.
Tím se dostávám k tomu, co jsem nakousl už v úvodu, totiž že ne se vším panovala v posledních třech střetnutích maximální spokojenost. Vedle uvedeného pravděpodobného rozšíření marodky o další středopolaře musím zdůraznit nedostatky v defenzívě, a jalovou hry v početní převaze, což se týká hlavně zápasu v Madridu.
Ani na Old Traffordu jsme sice poté, co šel soupeř do deseti, nic zvláštního nepředvedli, ale tam jsem vzhledem k situaci chápal, že hrajeme na údržbu.
Výsledek 0:5 z domácího stadiónu z derby je pro Manchester United i tak velkou ostudou, a dost se divím, že ve chvíli kdy píšu tyto řádky je Ole Gunnar Solskjær stále ještě na lavičce tohoto týmu. Myslel jsem, že skončí ještě během nedělního večera. To je ostatně další věc, která mě z posledních tří utkání mrzí, protože pořád nevěřím, že tento norský internacionál povede United i do příštích střetnutí. Z mého pohledu coby fanouška Liverpoolu totiž dělá svou práci velmi dobře. 😉
The Reds úlohu zvládli aj s mladíkmi. Origi dal v Prestone famózny gól
Šlo to i s B týmem
Ale pojďme zpět k našemu týmu, i když se nebudu příliš rozepisovat o Ligovém poháru v Prestonu. Neviděl jsem toto utkání celé, mám ale samozřejmě radost, že i s B týmem jsme dokázali zvítězit, takže si náhradníci mohou zahrát i v dalším kole.
A góly jsme dali velmi pěkné. Jinak si myslím, že vyhlídky pro tuto sezónu se zdají být zase o něco růžovější, než před reprezentační pauzou, a hlavně poslední zápas by nám měl hodně posílit sebevědomí.
Dokonce ani s marodkou to podle posledních zpráv nezdá být tak zlé, jak to vypadalo bezprostředně po utkání s Man United, tak i nadále věřme, že se nebude opakovat minulá sezóna, kdy nás velký počet zraněných klíčových hráčů postupně dostal do kolen.
Jinak bude jako vždy důležité, abychom se dokázali soustředit na každý jeden další zápas, a také věřím, že zapracujeme na odstranění nedostatků v defenzívě, a naopak, udržíme si fazónu směrem dopředu, která bude doprovázená produktivitou jako v posledních utkáních. Při splnění těchto podmínek se můžeme letos dočkat velkých věcí.
